Josef SUDEK

Legenda české fotografie

Český fotograf Josef Sudek se narodil 17.března roku 1896 v Kolíně do umělecké rodiny jako druhé dítě Johanny a Václava Sudkových. O rok starší sestra Josefína zemřela krátce po porodu, o rok mladší Božena se později stala na určitý čas jeho asistentkou. Otec Václav byl malířem a dekoratérem a zemřel krátce před Josefovými třetími narozeninami. Po šesti letech na obecné škole přijala Josefa na dva roky Královská zemská škola řemeslnická v Kutné Hoře. V roce 1910 se zapsal do tříletého knihařského učení v Praze – tam také začal fotografovat. O tři roky později získal tovaryšský list a nastoupil do zaměstnání knihaře v Nymburce. Bylo krátce před začátkem první světové války, když Sudek narukoval do Žatce, vzápětí do Kadaně, kde se setkal s dalšími vojáky fotoamatéry. Na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5 x 5 cm. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci. Z vojny se vrátil jako invalida a povolání, jemuž se vyučil, tak nemohl vykonávat. Zaměřil se tedy na fotografování, nejprve amatérské. A úspěšně: získal první cenu v rámci Českého klubu fotografů amatérů v kategorii Krajina (1921). Z válečných let se dochovala tři alba s malými fotografiemi z vojenského života.

„Válka mi zničila ruku, pak jsem o ni přišel. To víte, radost jsem neměl. Ale utěšoval jsem se aspoň tím, že jsem nepřišel o kebuli.“ — Josef Sudek

Téměř deset let (1922–1927) žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922-27), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem a fotografoval zrcadlovkou 9x9cm krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na grafické škole. Po svém vyloučení z klubu amatérských fotografů inicioval s dalšími dvěma fotografy Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergerem založení České fotografické společnosti. Inspiroval se dílem Drahomíra Josefa Růžičky, Alfreda Stieglitze a Clarence H. Whitea, nechal se ovlivnit praxí amerického puristického piktorialismu a zaujaly ho postupně měkce vykreslené světelné situace „nové školy“. Fotografoval portréty, žánry, pražskou architekturu a světelné nálady krajiny. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve tř. u prof. Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti. Fotografoval také dění v krajině (Vítr, 1923–24, Před bouří, 1924) a znázornění mraků (Dítě a mrak, 1924–29). V letech 1927–28 Sudek fotografoval pražskou katedrálu svatého Víta a dle jeho vlastních slov tam to začalo, tam jsem zažil zjevení. Jsou to vskutku fascinující obrazy světla a stínu. V sedmadvacátém začal pracovat pro nakladatelství Družstevní práce, vydávající knihy a časopisy, a souběžně také získal ateliér na Újezdě. V něm si založil svoji fotografickou firmu.

Josef Sudek získal pro svoji práci ateliér na Újezdě čp. 28, Pha 1, od vinohradského fotografa Laubeho. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června 1927. Budova byla dřevěná, do tvaru „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem.

„Efektní světlo dělá hodně. Ale nemusí to být jen efektní světlo. Koukejte, slovo efekt se používá dost povrchně. Myslí se, že tam musí být ty kontrasty. To není pravda! Efektem může být i neefektní světlo! Může se zdát, že to světlo vůbec nemá, a bude to efekt! Ono se vám to ukáže.“ — Josef Sudek

Zde Josef Sudek za druhé světové války vytvořil např. cykly „Okno mého ateliéru“ (1940–1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944–1953), „Zahrada mého ateliéru“ (1950–1970) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950–1958).

Ateliér – přízemní pavilonek o ploše 61 m² – na dvoře domů na pražském Újezdě č.p. 432 byl v roce 1990 prohlášen za kulturní památku, a to ze dvou důvodů. Jde o poslední existující doklad zahradního fotografického ateliéru vytvořeného koncem 19. století a přeneseného sem v roce 1901 z Královských Vinohrad. Je ojedinělou technickou památkou nejen v Praze, ale na území celé ČR. Tyto stavby vznikaly v druhé polovině 19. století díky rozkvětu komerční i umělecké fotografie. Zároveň je spjat se životem a dílem nejvýznamnějšího českého fotografa Josefa Sudka, který ho začal používat v červnu 1927. Žil v něm a pracoval se svou sestrou a pomocnicí Boženou Sudkovou do roku 1959, kdy se přestěhoval do přízemního bytu jiného pražského domu na Úvoze 24. V ateliéru pak zůstala pouze sestra, ale Sudek do konce života používal laboratoř v ateliéru.

Ateliér měl pro Sudka zvláště z počátku činnosti veliký význam: sídlila zde kdysi firma, kde vytvářel většinu svých zakázek. Když firma ukončila svoji komerční činnost v prvních letech války, stal se ateliér pro Sudka nikoliv pouhým pracovištěm, nýbrž inspiračním zdrojem a fotografickým objektem pro volnou tvorbu. Zachycoval ho ve všech denních a ročních obdobích zevnitř i zvenku spolu se zahradou plnou bujné vegetace a se zvláštně pokrouceným stromem před slavným oknem. V Ateliéru na pražském Újezdě Sudek vytvořil několik rozsáhlých cyklů jako Okno mého ateliéru (1940 – 1954), Procházka po mé zahrádce (1944 – 1953), Zahrádka mého ateliéru (1950 – 1970) a také Zátiší na okně mého ateliéru (1950 – 1958). Všechny jsou světově proslulé a tím vešel ve známost i prostor, kde se díla zrodila.

„Heleďte, kompozice, to je jako kdybyste čet knihu, a když ji budete číst s velkejma pauzama, tak vždycky ten celek bude rozházenej. Tak je to i s kompozicí! Jakmile se do toho pustíte, tak musíte pořád tak trochu navazovat. Když to odložíte, tak najednou to, co se vám líbilo, se vám už líbit nebude!“ — Josef Sudek

„Možná, že to říkám trochu nesrozumitelně, ale prostor ve fotografii je omezen formátem. Ten se naučíte, když to uvidíte na matnici. Poměr formátu je dvě ku třem. Vy to vidíte jináč, když se díváte okem, a vidíte to potom jinak na určitý ploše, v určitý velikosti. Ta vám napoví, jestli ten motiv je správnej, nebo není správnej. Ovšem nesmíte při tom bejt slepej a hluchej. To potom neuvidíte nic!“ — Josef Sudek

Pro Josefa Sudka byla velkou vášní vedle fotografie klasická hudba. K jeho oblíbeným autorům patřili Bach, Martinů, Vivaldi, Corelli nebo například Janáček. V období 50. – 70. let minulého století se pro Sudkovi přátele staly tradicí pravidelné poslechové úterky, kdy jim pouštěl výběr ze své oblíbené hudby. Častými účastníky těchto setkání u Sudka byli i Zdeněk Kirschner a Petr Helbich, kteří se obvykle v letním období vrací k této tradici a připravují vzpomínkové večery na Josefa Sudka – z klasických vinylových desek návštěvníkům Ateliéru pouští ukázky skladeb, které v těchto místech zněly před desítkami let.Ateliér zároveň sloužil jako místo pro setkávání s přáteli. Objekt po jeho smrti chátral, i když v něm pobývala sestra Božena Sudková. V květnu 1985 objekt vyhořel (pozůstalost jeho sestra věnovala československému státu). V červenci roku 2000 byla, na podnět kunsthistoričky Anny Fárové, postavena replika zdevastované budovy a od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako muzeum a galerie.

Josef vytvářel portréty, propagační a reklamní fotky ve funkcionalistickém stylu, zároveň fotil architekturu, umělecká díla i krajiny. Začal také budovat svoji sbírku výtvarného umění se zaměřením na díla Františka Tichého, Jana Bendu a později Andreje Bělocvetova, které podporoval i jako mecenáš. Přátelil se s designérem a avantgardistou Ladislavem Sutnarem nebo třeba s kubistickým malířem Emilem Fillou.

„Když chce člověk něco dokázat, musí někam chodit na švestky. Já chodil třeba k Fillovi. Rozuměl malování a kumštu vůbec, tak jsem se mu jednou přiznal, že se mi nejdřív líbily vlastenecký kejče a pak jsem teprve došel k Picassovi. Filla se tenkrát usmál a povídá:, No, horší by to bylo obráceně!“ — Josef Sudek

V roce 1929 vyšlo také Sudkovo první fotografické album týkající se českých reálií. Ale jeho dílo se dostávalo mezi lidi kupříkladu i skrz vydávání kalendářů (Orbis 1931, 1930, Kalendář Družstevní práce 1933, 1932). V říjnu ´32 měl Sudek svou první samostatnou výstavu v pražské Krásné jizbě. Ve čtyřiatřicátém, kdy vznikla pražská skupina surrealistů, i on začal vytvářet fotografie v tomto duchu. Přesto se nevzdával focení svých tradičních objektů – stromů, mlžných krajin, a samozřejmě Prahy. V roce 1938 vznikla Praha barokní, dílo, na kterém se se Sudkem podílel i historik Arne Novák, a které vyšlo také v Německu, ve Francii, a později i ve Velké Británii. Vyšel i další kalendář: Zemský ráj to na pohled…(1939) a cyklus Praze 1939. V období druhé světové války se Sudkova tvorba začala měnit – zaměřil se vyloženě na umělecké snímky. Tehdy začal pracovat na svém cyklu Z oken mého ateliéru, fantastických fotografií, plných rozostřených obrazů za okny v dešti, mlze, za noci (1940–1954). Těsně po válce se stala hlavním tématem jeho snímku Praha – postupně vyšla díla jako Pražský kalendář 1946, Kulturní ztráty Prahy 1939–1945 (1945), Pražský hrad: výtvarné dílo staletí v obrazech Josefa Sudka (1945, ve Velké Británii vyšla kniha o dva roky později pod názvem Magic In Stone), Pražské paláce (1946), Praha (1948).

V padesátých letech se Sudek nechal inspirovat zátišími Josefa Navrátila, malíře 19. století, a vytvořil fotografický cyklus Zátiší podle Navrátila (1954). Zároveň pokračoval ve svém ateliérovém cyklu, tentokrát pod názvem Zátiší na okně mého ateliéru (1950-1958).

V roce 1954 dostal cenu hl. města Prahy; v roce 1961 se stal zasloužilým umělcem; v roce 1966 obdržel Řád práce a cenu Svazu československých výtvarných umělců a v roce 1970 diplom Mezinárodní federace fotografů.

V roce 1956 vyšla publikace Josef Sudek, Fotografie. V té době se Sudkem spolupracoval mladý fotograf, ilustrátor a grafik Jiří Toman: mj. pomáhal mistrovi při fotografování cyklu Praha panoramatická (1959) a zorganizoval výstavu jeho děl v Pardubicích v roce 1962. V šedesátých letech začal Sudek obývat prostory hradčanského domu v Úvozu, přičemž se v jeho bytě scházeli přátelé, významní čeští umělci, například malíř Jan Zrzavý, architekt Otto Rothmayer či básník Jaroslav Seifert. Na Úvoze vznikly i další jeho cykly jako třeba Labyrinty nebo Skleněné labyrinty. Mezitím vycházely další publikace a cykly, jako třeba Karlův most ve fotografii (1961), Sudek (1964), Mostecko – Humboldtka (1969) a Janáček – Hukvaldy (1971). V roce 1976 vznikly tři velké výstavy Sudkových fotografií k jeho osmdesátinám – v Praze, Brně a západoněmeckém Aachenu.

V témže roce Josef Sudek zemřel na rakovinu. Za svůj život dokázal shromáždit přes 20 tisíc pozitivů a přes 50 tisíc negativů, o které se po jeho smrti starala historička umění Anna Fárová. Následně byly vydány desítky publikací o jeho díle nejen u nás, ale i v zahraničí.

Po roce 1974 se Sudkova tvorba uzavírá, fotograf bilancoval své životní dílo a ze starších negativů pořídil nové kontakty. Roku 1976 uspořádal Sudek v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám. Josef Sudek zemřel na rakovinu 15. září téhož roku. Nekrolog napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.

Po jeho smrti darovala Božena Sudková bratrovo fotografické dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a sbírku výtvarného umění Národní galerii v Praze, další dary získaly Moravská galerie v Brně, instituce v Roudnici nad Labem, Kolíně, Ústav dějin a umění ČR a Bibliothèque Nationale v Paříži.

Český astronom Antonín Mrkos pojmenoval po Josefu Sudkovi jednu z planetek, které objevil v observatoři na Kleti. Stalo se tak 24. února 1987, planetce bylo přiděleno číslo (4176) a jméno Sudek.