Stanislav Libenský

Mistr českého poválečného skla – zpoza opony až na vrchol

Životní příběh Stanislava Libenského začal 27. března 1921 ve vesnici Sezemice nedaleko Mnichova Hradiště. Narodil se do rodiny kováře a podkováře, tedy do chudých poměrů, odkud by se zdálo, že musí být cesta do světa velkého umění nekonečné míle vzdálená. Ale nebyla. Kováři mívali pověst hloubavých patronů a ani Stanislavův otec Emil Libenský nebyl nevzdělaný plebejec, měl výtvarné nadání a svému synovi kreslil obrázky k pohádkám. On sám se chtěl vždycky stát malířem. “Malíř, to bylo v mých dětských představách něco nadpozemského,” vzpomínal v rozhovoru, který byl otištěn v Reflexu na sklonku sedmadevadesátého roku. Ve čtvrté třídě měšťanky mu pan ředitel doporučil, aby se malířství věnoval. Jeho talent byl – očividný. Ve dvanácti zvládal techniku olejomalby, a aby si vydělal nějaké peníze, prodával sedlákům v okolí svoje krajinky. Také podle fotografií otištěných v dobových žurnálech maloval Masaryka a Beneše a tyhle portréty pak zdobily hostince v Sezemicích a okolí.

Ale na specializovanou malířskou školu nešel, protože otec, praktický člověk, myslel na to, aby si Stanislav osvojil nějaké řemeslo. V šestnácti složil zkoušku na střední odborné škole sklářské v Novém Boru s do té doby nedosaženým výsledkem, se třemi jedničkami s tečkou, potom pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kterou ukončil ve čtyřiačtyřicátém. U profesora Holečka se seznámil s René Roubíčkem, Josefem Hospodkou nebo Věrou Liškovou – později důležitými sklářskými umělci ovlivňujícími podobu českého užitého i volného (tedy nikoliv spotřebního) skla. Nemělo uplynout ani dvacet let a Stanislav Libenský se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou vrátil jako vedoucí profesor sklářského ateliéru. Jeho učení je totiž neméně důležité než jeho vlastní tvorba.

Společný příběh Libenského a Brychtové se začal psát v první polovině padesátých let. Když byla v Novém Boru, kde od pětačtyřicátého působil jako výtvarník ve zdejších sklárnách a kde učil, uzavřena škola (zelenou dostával těžký průmysl a lehký včetně sklářského se utlumoval), odešel do Železného Brodu. Tam mohl na svoji práci navázat – ve čtyřiapadesátém byl jmenován ředitelem střední odborné školy sklářské. Shodou okolností na tomto postu vystřídal do důchodu odcházejícího Jaroslava Brychtu, významného výtvarníka, který se proslavil jedinečnými figurkami. Byl to nejenom zakladatel zdejší školy,ale také otec Jaroslavy,rozené Brychtové.

Oba měli své partnery. On byl ženatý s Marií Zemanovou, ona byla vdaná za Miloše Zahradníka, se třemi dětmi – syny Jaroslavem a Milošem, dcerou Alenou. Jejich vztah se rodil postupně, nešlo o okamžité “vzedmutí citů” a několik let byl ryze pracovní. Jaroslava vystudovala sochařství na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Jana Laudy, nicméně spíš než hlína či bronz ji přitahovalo sklo; vzhledem k rodinné tradici se to ostatně dalo očekávat. A tak působila jako výtvarnice v národním podniku Železnobrodské sklo – v oddělení Sklo pro architekturu, které v roce 1950 jako šestadvacetiletá (!) založila. Její sochařské směřování bylo podnětem k jejich první společné práci. Stanislav Libenský popisoval začátek takto: “V železnobrodské škole jsem nechal na stole kresbu hlavy v podobě misky.Jaroslava Brychtová ji uviděla, pozorně si ji prohlédla a řekla: Pane Libenský, mohla bych to zkusit vymodelovat? A já na to: Proč ne? Ona to vymodelovala, a tím to všechno začalo.”

Psal se rok 1954 a výsledkem byla Miska ve tvaru hlavy, jejich první společné dílo, které se sice objevuje v důležitých publikacích o moderním skle, oni sami však k němu měli zpočátku odtažitý vztah. “Nejprve jsme na ni zanevřeli,” říká 20. března 2002 Jaroslav a Brychtová. Po chvilce dodává: “Nepřišla nám správná, protože ještě nebrala sklo vážně – nehrálo tak důležitou roli, jakou si zasloužilo. Až někdy v osmdesátých letech jsme ji vzali na milost.” Ale byl to počáteční krok k pozdějším taveným plastikám a zároveň modelová situace pro jejich další tvorbu. Od té doby už v podstatě nikdy nepracovali samostatně, ale jen jako dvojčlenný tým. Stanislav Libenský vše nejprve promyslel, nakreslil a Jaroslava Brychtová posléze dvourozměrný, avšak nesmírně plasticky propracovaný návrh vymodelovala, připravovala se forma a ve finále došlo k tavení sochařských objektů. Libenský dělal to, co miloval nejvíce: kreslil uhlem své vize, Brychtová zase dělala to, co vystudovala na Akademii – sochařinu. A vymýšlela názvy a dohlížela nad technologickým provedením soch. Došlo ke kongeniálnímu spojení, které v důsledku znamenalo pokrok v moderní sklářské tvorbě. “Hodně lidí nám říká, jak je to možné, že výtvarné dílo můžou dělat dva lidi. Vždyť dílo je impulsem jedné osobnosti! Jenže ono to kupodivu šlo, ty impulsy šly od obou. Já víc kreslil a Jaroslava ty věci sochařským zásahem dostávala do světelného prostoru. Takže nám promiňte, že jsme dva, ale už to jinak nebude,” žertoval Libenský ve Veletržním paláci.

Na bruselském Expu 1958 dostali Zlaté medaile za Zoomorfní kameny, které Jaroslava Brychtová pokládá za jejich dílo klíčové pro budoucnost. Soubor čtyř zoomorfních kamenů – které představují sovu, ryby, kozu a antilopu, odkazující na pravěké jeskynní malby v Altamiře – byl z původních forem vytvořen kolem roku 1988 a je adjustován v betonovém rámu, který evokuje původní „bruselské“ zpracování. Byl to úspěch, zároveň však vystřízlivění: oba členové KSČ od pětačtyřicátého si uvědomili, že nežijí ve svobodné zemi, jak si namlouvali. První západní zkušenost jim otevřela oči. “Jeli jsme tam s tím, že jsme svobodní,” říká doslova Jaroslava Brychtová, “ale vrátili jsme se s poznáním, že s tou naší svobodou je to jinak. Strana nás v den zahájení poslala domů.” V roce 1970 je pak vyloučila ze svých řad.

V Bruselu už jejich vztah nebyl ryze pracovní. Rozuměli si nejen v tvorbě, ale než se mohli stát manželským párem, uplynulo ještě dlouhých pět let. Stanislav se rozvedl v jednašedesátém, Jaroslava o rok později a svatba se uskutečnila 11. dubna v roce 1963. “Vzal jsem si nejkrásnější dívku ze Železného Brodu,” upozorňoval při zmíněném rozhovoru Stanislav Libenský.“Udělal jsem dobře a nikdy jsem toho nelitoval. Mám pocit, že podobně i ona. A koneckonců – ani to sklo toho, myslím, nelitovalo.”

Třiašedesátý rok byl pro Stanislava Libenského důležitý nejenom sňatkem s nejkrásnější železnobrodskou dívkou. V témže roce vyhrál konkurs na místo profesora sklářského ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Neměl lehkou pozici, nastupoval po Josefu Kaplickém, příslušníku meziválečné avantgardy a kultivovaném sochaři, který na začátku roku zemřel. Ale okamžitě si vedl přesvědčivě. Nejspíš byl rozený učitel. Učil nepřetržitě od konce války (nejprve v Novém Boru, potom Železném Brodu) až do roku 1987, kdy musel nedobrovolně z politických důvodů z VŠUP odejít – aby uvolnil místo průměrnému umělci, o to více však horlivějšímu komunistovi Jaroslavu Svobodovi.

Studenti si Libenského nesmírně vážili a dosahovali vynikajících výsledků. Dvě desítky let mu dělal asistenta Karel Vaňura, jeden z mála, který zažil coby student jak Kaplického, tak Libenského. “Měli jedno společné, harmonicky se u nich propojovala vynikající umělecká kariéra s kariérou pedagogickou. Profesor Libenský považoval za základ výtvarnictví malování. Cizinci, kteří k nám přišli, si mysleli, že hned budou dělat sklo, takže se divili, když nejprve jenom malovali. Ale každý prošel postupně vším, co bylo nutné k tomu, aby pochopil sklo.” Jaroslav Róna je dnes ceněný jako sochař a malíř, člen Skupiny Tvrdohlaví, ale než se stal ceněným, v roce 1984 končil právě ve sklářském ateliéru profesora Libenského: “Když jsem se tam ocitl, byl to pro mě nejdůležitější okamžik. Věděl jsem, že se tam dělá sklo, ale také maluje a sochaří, a hlavně tam panuje nesmírně liberální atmosféra. V těch letech! Profesor Libenský byl pro mě něco jako Bůh. Kreslili jsme podle přírody, chtěl nás zbavit manýr ze střední školy. Hrozil jsem se chvíle, kdy jsme měli dělat broušené plastiky. Šel jsem za profesorem, že to asi nesvedu, roztřesený jako osika. A on že můžu udělat něco jiného. Co chci…“

Čtyřiadvacet let žil Stanislav Libenský mezi Prahou a Železným Brodem. Od pondělí do pátku v Praze, zbytek týdne doma. Protože učení nešidil, čas na svoje projekty měl až v sobotu a v neděli. “Když nastoupil do Prahy, utěšoval mě, že bude jezdit i během týdne domů, ale nikdy se tak nestalo,” popisuje dnes tehdejší soužití Jaroslava Brychtová. “Bylo to bolestivé. Pořád slučování a rozdělování… ale aspoň jsme si byli vzácní.” Stanislav Libenský se smyslem pro humor tvrdil, že kvůli učení byl “umělecky zpožděný” a po nedobrovolném odchodu ze školy (“Neodešel jsem sám. Vyhodili mě, aniž by se obtěžovali mi to předem oznámit. Utěšoval jsem se tím, že jsem vychoval skoro stovku absolventů, z nichž třetina byla výborných.“) dělal s takovou intenzitou, aby dohnal všechno, co předtím zameškal.

Zameškal… Už v první polovině šedesátých let vytvořil dvanáct reliéfů pro halu budovy Železniční unie v Paříži, potom následovala okna pro kapli svatého Václava ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě, spolupracoval s Karlem Hubáčkem na interiéru vysílače na Ještědu, na Expu 1967 v Montrealu nadchl svět převratnými objekty třemi obrovskými plastikami – Modrá konkrece nebo Velký kónus. Jediná z nich, Modrá konkrece, se vrátila do Československa a po roce 1989 se stala “nejžádanějším a finančně nejvýše ohodnoceným exponátem československého skla vzniklým po roce 1945,” jak píše Sylva Petrová v loni vydané monografii České sklo.

V roce 1968 vytvořil spolu s manželkou minimalistickou strukturální stěnu v Brně. Vrcholem tvorby Libenského s Brychtovou se stal rok 1970, kdy prezentovali na Expo 70 v Ósace legendární Řeku života. Byl to jejich největší a nejpozoruhodnější objekt: dvouvrstvý tavený reliéf dvaadvacet metrů dlouhý. Do skla byla obtisknuta těla dvou děvčat, která jako by unášela vodní hladina. Původně přes tyto reliéfy vedly šlápoty vojenských holínek, jako metafora srpnové invaze v osmašedesátém. “Komisaři přišli s tím, že dokud šlápoty neodstraním, tak neotevřou pavilon a ponesu si následky. Lekl jsem se toho. Dal jsem je vybrousit. Od té doby jsem to měl v téhle zemi složité,” tvrdil Libenský v roce 1997 v rozhovoru s Petrem Volfem v Reflexu. “Řeka života měla u nás obrovský ohlas. Náčelnictvo rozlítila, protože byla krásně vlastenecká. První velké výstavy se tak Libenský s Brychtovou dočkali až v roce 1988. Režim je nežral, ačkoli se na dekorativní umění nevztahovaly takové restrikce jako třeba na malbu,” vzpomíná historik a teoretik umění Jiří Šetlík, který se s Libenským přátelil od padesátých let.

V osmdesátých letech ztvárnil fasádu Nové scény Národního divadla, vymyslel křišťálovou stěnu pro Staroměstskou radnici. Jejich zásadní realizace po roce 1968 je 3,5 x 6 metrů rozměrný zcela abstraktní skleněný objekt Kontakty, navržený v roce 1983 a osazený v roce 1987 pro vestibul stanice metra Národní třída. Název i forma vychází s pomyslného setkání v uzlu městské veřejné dopravy, kdy dva hranoly o trojúhelníkové základně, jeden vedený vně a druhy uvnitř stanice, v místě průniku vytvářejí dojem rotující krychle. Škoda je, že si ji uživatelé veřejného prostoru nemohli posledních dvacet let všimnout, byla totiž zakryta stánky s levnou konfekcí. Tragedií ale je, že přes nespornou kvalitu díla si současní majitelé (DP) neuvědomili jejich kulturní hodnotu a rozhodly se po „odprodání“ stanice dílo odstranit. O ohrožení plastiky se naštěstí dozvěděla autorka včas od sdružení Vetřelci a volavky a dílo od Dopravních podniků odkoupila a nechala odborně demontovat a na vlastní náklady zrekonstruovat, aby ho mohla vystavit ve svém soukromě provozovaném muzeu Stanislava Libenského v Železném Brodě. Osud plastiky, která vznikla, vymezujíce se zcela normalizačnímu cenzorskému pojetí socialistického realismu, nepřežila reálný kapitalismus, je nejistý. Pravděpodobně bude odkoupen do Muzea skla v Jerevanu v Arménii, kde si její management města kvality díla váží a umějí ji využít ke své propagaci. Jaký osud čeká jejich další ohrožené osvětlovací tělesa a plastiku Vlys z roku 1980, kterou vytvořili pro v současnosti demolovaný Hotel Praha? Jaroslava Brychtová k demolici napsala: „Se svým manželem profesorem Stanislavem Libenským jsme realizovali koncem 70. let vitráž pro interiér hotelu Praha. Jedná se o abstraktní vlys ve zdi o výšce 2,75 m. Reliéf je sestaven z šesti dílů a byl vytvořen velmi nákladnou technologií taveného skla do formy. Dílo spadá do konce našeho křišťálového období, tedy období kdy jsme zaznamenaly mimořádný mezinárodní ohlas naší práce a je dnes také velmi sběratelsky ceněné. Považuji za krátkozraké a nedobré pro českou kulturu zbavovat se těchto uměleckých artefaktů v interiéru potažmo celých architektonických celků. Tato díla vznikala jenom díky velké materiální podpoře, která je dnes nedosažitelná. Praha by se naopak měla representovat „Československým sklem v architektuře“ – fenoménem, který se zapsal do světových dějin umění. Ochrana je dnes aktuální, zvláště pak bylo-li při neodborných revitalizacích v minulých letech tolik těchto uměleckých děl nenávratně zničeno.“

Seznam slavných realizací pro architekturu by zabral příliš mnoho místa. Vedle toho ještě přednášel na zahraničních univerzitách, byl hostujícím profesorem na letní škole v americkém Pilchucku, kam přivedl další české skláře, své žáky, aby učili sklo lidi ze všech koutů světa.

Ač těžce nemocen – již více než pět let sváděl vysilující souboj s rakovinou, do posledních okamžiků svého života Stanislav Libenský pracoval, vymýšlel stále dokonalejší sochy ze skla, neopouštěly ho nápady a tvůrčí zápal. Zejména vázy, které navrhoval několik let se staly jedním z modelů, které se vyráběly ve sklárně Beránek. Den před svou smrtí ještě pečlivě redigoval monografii, kterou právě připravuje k vydání nakladatelství Gallery, a těšil se na ni – až uvidí konečně souhrnně své dílo v knižní podobě. Do té doby vyšla rozsáhlá publikace jenom v zahraničí, před osmi lety ve Spojených státech z pera Susanne K. Frantzové u příležitosti rozsáhlé přehlídky Libenského a Brychtové v Muzeu skla v Corningu. Proč právě tam, za oceánem? Protože jestli si někde opravdu téhle umělecké dvojice vážili, pak to bylo v USA. V téhle souvislosti by se dal parafrázovat Mozartův výrok: “Jejich Američané jim rozuměli.” Vážili si jich jako zakladatelů hnutí tavené skleněné plastiky – soch ze skla; svědčí o tom jeden malý detail: jejich jména se naučili psát se správnou diakritikou. Umělci pracující se sklem, ale také sběratelé, kurátoři muzeí a galeristé překonávali ostych a železnou oponu a prvně v životě navštěvovali Československo kvůli nim. Jako třeba Dale Chihuly, v současnosti nejslavnější americký umělec pracující se sklem: “V šedesátých letech se v Americe učilo sklo spíš jako rarita. Pak přišlo montrealské Expo `67 a československý pavilón. Teprve při pohledu na sklo Libenského s Brychtovou mi došlo, že se dá dělat i jinak, velkoryseji. Uvědomil jsem si, jakou může mít sklo sílu. Dva roky nato jsem se za nimi vydal do Železného Brodu a zaklepal na dveře. Otevřel mi Libenský osobně.” Tak začalo víc jak padesátileté přátelství a spolupráce napříč kontinenty.

V západoamerické Tacomě, městě uprostřed pouště, bylo právě dostavěno nové Muzeum skla, na jehož vzhledu se Chihuly výrazně podílel, a v červnu bude otevřeno právě přehlídkou Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Ale kvůli tomu, abyste se o jejich umění přesvědčili na vlastní oči, tak daleko nemusíte. Když se zajdete podívat do pražského Veletržního paláce, kde do května probíhá jejich výstava, možná najdete klíč k pochopení toho, o co jim během takřka padesátileté spolupráce šlo. Jako první nacházeli totiž světlo ve vnitřku skleněných soch. Dokázali je oživit způsobem, jenž se jiným na podobné úrovni nedařil, ale především – ono ani nikoho před nimi nenapadlo to světlo v nitru plastik hledat.

Vzhledem ke svému životnímu stylu neměl času nazbyt, přesto však na učení nebo umění dokázal zapomenout. To když začala houbová sezóna: vyrážel na dlouhé hodiny do lesa a přinášel z něj náruče hub. Nebo když hrála Slavia Praha anebo když potkal někoho, kdo sdílel lásku ke stejným červenobíle laděným klubovým barvám. O Slavii byl schopen hovořit zapáleněji než o čemkoliv jiném, a našel-li spřízněnou duši, prožíval chvíle úlevy, že se může svěřit se svými starostmi (většinou) či radostmi (méně), které fandění Slavii s sebou přinášelo. Skromně přiznával, že v těch nejtěžších dobách pomáhal “sešívaným” nejenom tisknutím palců, ale též finančními injekcemi, bylo-li potřeba dát dohromady nějaké hotové peníze na kvalitního hráče. Stejně se ale nejčastěji utíkal do minulosti, vzpomínal na Josefa Bicana, na jeho techniku a rychlost – na vlastní oči jej viděl mnohokrát. A znali se i osobně, takže mu bylo ctí, když mohl, věnoval slavnému fotbalistovi k pětasedmdesátinám jeden skleněný objekt. “Byl to nesmírně nádherný, noblesní člověk,” vzpomíná Jarmila Bicanová. Stanislav Libenský se svěřil, že míval skleněné sny. “Zdá se mi o skle, přesně vím, jak vypadá, a když se probudím, mám radost, že se mi o skle zdálo.” Ty sny měl rád, dokonce se na ně těšil. Když byl zkraje osmdesátých let v americkém sklářském středisku Pilchucku na západním pobřeží, dočkal se snového okamžiku v bdělém stavu. Jeden jeho obdivovatel ho vzal do soukromého letadla a namířil to až nad Mount St. Helena, činnou sopku, proletěl nad kráterem, v němž se červenalo žhavé jádro jako otevřená sklářská pec. Jaroslava Brychtová seděla v tom křehkém letadle vedle manžela: “Byl to jeden z jeho nejkrásnějších zážitků v životě.”

Ocenění a mezinárodní věhlas

Jako respektovaný pedagog a výtvarník získal řadu různých cen, např. Herderovu cenu ve Vídni (1975), titul Rytíře řádu umění a písemnictví v Paříži (1989), Bavorskou státní cenu v Mnichově (1967 a 1995), ceny za celoživotní dílo v Seattlu a v New Yorku, byl nositelem čestných zahraničních doktorátů z univerzit v Londýně (Royal College of Art, 1994), Sunderlandu (The University of Sunderland, 1999), Providence (Rhode Island School of Design, 2000). Titul Doctor honoris causa obdržel v roce 2001 rovněž na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jako první a dosud jediný pedagog v historii této instituce. Často vystupoval na světových kongresech, přednášel na sklářských konferencích, pracoval v rozmanitých zahraničních porotách a účastnil se četných sympozií. V severočeském regionu stál od roku 1982 u zrodu tradice mezinárodních sklářských sympozií (IGS) v Novém Boru. Na jeho počest začala od roku 2009 Pražská Galerie Českého skla udělovat prestižní mezinárodní sklářskou cenu Stanislav Libenský Award. Pražská galerie českého skla je iniciátorem a hlavním pořadatelem této soutěže, která je určena mladým umělcům z celého světa, absolventům bakalářského nebo magisterského studia, kteří ve své závěrečné práci použijí sklo. Během prvních šesti let historie se podařilo v Praze vystavit na 206 tvůrců ze 46 sklářských škol. Zastoupeno bylo 32 národností.

1967 – Státní cena Klementa Gottwalda

1981 – zasloužilý umělec

2015 – odhalena pamětní deska v rodných Sezemicích na místě rodného domu