Každý zná van Goghovu Hvězdnou noc, jeho Slunečnice nebo to, že si uřízl ucho. Jméno Vincenta van Gogha je dnes pojmem, který je synonymem pro barvy, drama a genialitu. Proto je zarážející, že v době své smrti v roce 1890 měl Vincent prodaný pouze jeden obraz, byl o něm publikován pouze jeden článek a vystavoval jen na několika výstavách.

Jak si tedy vysvětlit Vincentovu posmrtnou slávu, jeho popularitu a skutečnost, že se jeho obrazy dnes prodávají za miliony a miliony dolarů? Vincent – a celý svět – za to všechno vděčí ženě jménem Jo van Gogh-Bongerová. Bez Jo by nebylo Vincenta. Tak se to všechno stalo…

Jedná se o příběh, který se skládá z několika částí, několika zápletek a prolíná se v něm několik postav. Ano, je to příběh o Vincentu van Goghovi, ale je to něco víc. Je to o síle tvořivosti a umění, které dokážou pohnout a uzdravit lidského ducha. Jak se naučit vidět a nacházet krásu tam, kde by jiní viděli jen nedokonalost. Je o tom, co dokáže jediný člověk, když se odmítne vzdát. 

Malíř

Jediný známý fotografický portrét Vincenta Van Gogha, 19 let, Van Goghovo muzeum, Amsterdam, Nizozemsko. Webové stránky muzea.

Vincent van Gogh byl druhorozeným dítětem v rodině, která nakonec čítala šest dětí. Stal se jmenovcem mrtvě narozeného syna, o kterého jeho rodiče přišli pouhý rok před jeho narozením v roce 1853. Z dochovaných svědectví je patrné, že šlo o mladého muže s velkou chutí do života, ale také o složitou osobnost, kvůli níž si jen těžko udržel dlouhé přátelství. Zdrojem opory a síly se mu stala rodina. 

Byl během svého života mnohostranný. Byl vyučeným obchodníkem s uměním, zhrzeným milencem, učitelem angličtiny, kazatelem, studentem teologie, misionářem… Teprve téměř po třicítce se začal vážně věnovat umění. V dopise svému bratrovi napsal: 

Chci těm nešťastníkům předat bratrské poselství. Když se podepíšu “Vincent”, je to jako jeden z nich.

Vincent van Gogh v dopise svému bratrovi Theovi.

V té době byl Vincent bez prostředků a procházel krizí víry, což muselo syna kazatele, který doufal, že se sám stane kazatelem, velmi trápit. Vincent však měl něco, co mnoho umělců, kteří se potýkají s problémy, nemá. 

Vincent měl Thea. 

Bratr malíře 

Theo van Gogh, 15 let, Van Goghovo muzeum, Amsterdam, Nizozemsko. Fotografie B. Schwarze.

Theo van Gogh byl třetím nejstarším žijícím dítětem v rodině van Goghů a zároveň Vincentovým nejbližším přítelem a důvěrníkem. Theo svého staršího bratra naprosto zbožňoval, možná i proto, že jejich temperamenty se zdály být zcela odlišné. Z dochovaných popisů Vincenta se dozvídáme o jeho živé osobnosti s impulzivní povahou. Theo byl naopak oduševnělý, svědomitý a stálý. 

Když mu bylo pouhých 16 let, stal se nejmladším zaměstnancem obchodníků s uměním Goupil & Cie. Jeho práce se šéfům musela líbit, protože ho přeložili do londýnské kanceláře a poté do kanceláře v Haagu. Když mu bylo 27 let, převzal Theo vedení hlavní kanceláře v Paříži. Svou prací se zasloužil o představení nizozemského umění zbytku evropské veřejnosti. O totéž se pokoušel i v případě díla svého bratra, avšak bez úspěchu. Když se mu však nepodařilo Vincentovy obrazy prodat nebo jim pomoci získat uznání umělecké kritiky, podporoval ho všemi ostatními způsoby. Theo posílal peníze, umělecké potřeby, zařizoval Vincentovi bydlení… Vincent si Theovy dopisy neponechával, ačkoli Theo si schovával všechny dopisy, které od bratra dostal – celkem 651 dopisů.  

Snad nejdůležitější věcí, která se Theovi v Paříži přihodila, bylo, že se seznámil s Andriesem Bongerem, holandským krajanem, zaměstnancem obchodní firmy, knihovníkem Holandského klubu a bratrem Johanny Bongerové. 

Protagonistka 

Jo Bonger Deník č. 1, Van Gogh Museum, Amsterdam, Nizozemsko. Doppiozero.

Johanna Bongerová, pro přátele Jo, pro rodinu Net, byla vyrovnaná, chytrá a praktická dívka. Byla pátá z deseti dětí a podle všeho byla veselá, oddaná a něžná. Rodiče ji mohli poslat do školy, i když si nemohli dovolit výdaje na univerzitní vzdělání. Jo se tedy naučila hrát na klavír, nastoupila na dívčí střední školu v Amsterdamu a ve vzdělání pokračovala v Haarlemu, kde se stala učitelkou angličtiny. Krátce pracovala jako překladatelka v Londýně a poté pokračovala v práci na dívčí akademii zpátky doma. 

Z jejích deníků se dozvídáme, že Jo byla také idealistka, která se nebála pracovat pro to, co chtěla. Mluví o “všech svých ambiciózních snech, o všech svých iluzích být a něco ve světě dělat…”. Byla velmi upřímná, a dokonce odmítla nabídku k sňatku, protože se nedokázala přimět k lásce k nápadníkovi, a klidně čekala, co přinese budoucnost. 

Příběh začíná 

Andries Bonger ve svém domě, asi 1908, nizozemská soukromá sbírka. Van Goghovo muzeum. Detail.

V červenci 1885 se Jo prostřednictvím svého bratra Andriese seznámila s Theem van Goghem.  

Andries o Theovi napsal své rodině. V dopise se zmiňuje o svém členství v Hollandsche Clubu a o svém zklamání, že většina členů: 

“…bezmyšlenkovitě ztrácejí čas… S výjimkou pana Van Gocha, kazatelského syna z Dordrechtu. -Ten je kultivovaný a zábavný. Vlastně jen díky němu jsem se stal členem…” 

Andries Bonger ve svém dopise.

Andries vyzval Thea, aby ho navštívil v Amsterdamu, a my máme Theovu odpověď na tuto žádost: 

“Bude mi velkým potěšením, že poznáme své rodiny, myslím, že taková návštěva bude mít pro nás stejný význam, jako když si např. dva malíři přijdou navzájem prohlédnout ateliéry, protože jestli je svět největší školou, pak rodinný život, jak jsme ho znali od dětství, byl pro nás abecedou.” 

Odpověď Thea van Gogha v dopise Andriesi Bongerovi.

Setkání 

Pierre Cuypers, Rijksmuseum, asi 1895, Amsterdam, Nizozemsko. Wikimedia Commons ( veřejná doména).

Setkání se uskutečnilo a několik dní se přátelé společně navštěvovali v domě Bongerových, jezdili na projížďky a navštívili právě otevřené Rijksmuseum. Jo měla svého bratra, který ji věkově těsně předcházel, velmi ráda, a když byl pryč, velmi jí chyběl. O této návštěvě napsala: 

“A v pátek večer jsme se setkali s van Goghem a v sobotu jsme si všichni tři znovu prohlédli muzeum. Jak se mi ty obrazy líbily! A teď jsou zase pryč, odešli, a všechno ve mně je chladné a osamělé a v myšlenkách za nimi jedu do Paříže. Ach, proč jsem nemohla jet také?” 

Jo (tehdy) Bongerová ve svém deníku.

Možná při psaní těchto řádků myslela na svého bratra, ale Theo měl jiné starosti. Naléhal na svou sestru Lies, aby se s Jo seznámila, protože se do ní beznadějně zamiloval. 

Theo se hlásí ke slovu 

Theo van Gogh, 1888. Foto: Materialscientist prostřednictvím Wikimedia Commons ( veřejná doména).

Rok Theo pracoval, čekal a doufal v možnost vrátit se k Jo do Amsterdamu. O tomto setkání máme Join záznam, když k němu konečně došlo: 

“Pátek byl den plný emocí. Ve dvě hodiny odpoledne zazvonil zvonek u dveří: byl to van Gogh z Paříže. Potěšilo mě, že přijel, už jsem se viděla, jak s ním mluvím o umění a literatuře. Přijala jsem ho velmi přátelsky – a pak mi najednou začal skládat poklony. V románu by to znělo nepravděpodobně – a přece se to skutečně stalo; poté, co byl v mé společnosti nanejvýš tři dny, chce se mnou strávit celý život, chce vložit všechno své štěstí do mých rukou. Jak je to možné? A je mi zoufale líto, že jsem mu musela způsobit trápení. Celý rok sem toužil přijet, vkládal do toho velké naděje, a teď to takhle končí.” 

V deníkovém záznamu se zdá, že Jo je skutečně zmatená z vlastních pocitů a naštvaná, že mu musela způsobit bolest, ale neochotná vstoupit do takového závazku s člověkem, kterého sotva znala a který sotva znal ji. 

“To, co pro mě vykouzlil, byl ideál, o kterém jsem vždycky snila; bohatý život plný rozmanitosti, plný potravy pro mysl, kolem nás okruh lidí, kteří nám přejí, kteří chtějí ve světě něco dokázat, moje nejasné hledání a touha se změnily v závazek, který je připraven a čeká na mě: udělat ho šťastným! Ach, kdybych tak mohla...” 

Jo Bongerová

Čekání a čekání… 

Jo Bonger, asi 21 let. The New York Times.

Theo se po Joině odmítnutí vrátil do Paříže, ale nevzdal se hned. Napsal jí, jakmile se vrátil domů. Zmínil se, že mají body vzájemných sympatií, a kupodivu jí dlouze vyprávěl o svém bratrovi Vincentovi a o úzkém poutu mezi nimi. Přibližně v té době se Vincent přestěhoval do Paříže, kde žil s Theem. Vincent byl taková síla, že Theo poměrně brzy převzal velkou část jeho zvyků, osvojil si “bohémský životní styl”, který Andries tolik neschvaloval, a jejich přátelství ochladlo. 

Jo si zase vypěstovala neopětované city k někomu úplně jinému, ve vztahu, který se nikdy nevyvíjel a kterým si sama nikdy nebyla doopravdy jistá, aby ho mohla začít. Tato nejistota, jakým směrem by se měl její život ubírat, ji uvrhla do melancholie a po mnoho měsíců dokonce trpěla špatným zdravím. Andries se mezitím oženil, ale jeho manželský život se ukázal být zcela odlišný od všech jeho nadějí.  

Právě proto, aby bratra rozveselila a sama změnila prostředí, odcestovala Jo koncem roku 1888 do Paříže. 

Znovushledání 

Theo van Gogh, 32 let, Amsterdam, Nizozemsko. Van Goghovo muzeum.

Když si Jo uvědomila, že se Andries a Theo už téměř rok neviděli, rozhodla se udělat, co mohla, aby jim pomohla napravit jejich přátelství. Theo napsal matce, že narazil na Jo Bongerovou: 

“Povídali jsme si a ona se mě zeptala, jestli se mnou může mluvit. Nejdřív chtěla vědět, jestli je to její vina, že už se s Andrém nestýkám. Jedno téma vedlo k druhému a měli jsme tak neformální vztahy, že jsem si myslel, že s ní mohu jednat přátelsky, a stal jsem se s ní a s jejím bratrem opět dobrým přítelem.” 

Theo van Gogh v dopise své matce.

V dopise, který Theo poslal své sestře, napsal: 

“Když jsem ji potkal, bydlela už asi měsíc u svého bratra a právě se chystala odejít. Viděli jsme se víckrát a já si brzy uvědomil, že ji stále miluji stejně jako předtím. Tentokrát jsme si lépe rozuměli a myslím, že ten uplynulý rok se vší láskou a smutkem pro nás nebyl vůbec špatný. Je to ušlechtilá, milá dívka, k níž mám největší důvěru. Dokážu ji udělat šťastnou, jak ode mě očekává? Udělám, co bude v mých silách.” 

Krátké štěstí* 

Jo van Gogh-Bongerová se svým synem Vincentem Willemem, 1890. Foto: Binho24 prostřednictvím Wikimedia Commons ( veřejná doména).

Dvojice spolu byla jen asi dva roky. V roce 1889 se vzali a odjeli do Paříže. Jo psala sestře nadšené zprávy o svém novém životě: 

“Theo je na mě tak milý a hodný – a vycházíme spolu tak dobře, od první chvíle jsme si na sebe zvykli, nic nuceného – nic divného – je tak jednoduchý a přirozený, že je to tak snadné a on říká to samé: Nemyslel jsem si, že to bude tak dobré.” 

Jo van Gogh-Bonger v dopise.

První lekce, jak se stát obchodníkem s uměním, dostala Jo od samotného Thea. Co dělá umění uměním? A co dělá umění krásným? O těchto otázkách musela přemýšlet, když pomáhala svému manželovi při práci v galerii a starala se o jejich syna Vincenta Willema. Cítila, že Theo je uprostřed něčeho nového, podporuje nové umělce a pomáhá světu probudit se k jinému druhu krásy, který ještě neviděli a o kterém nevěděli, že se jim bude líbit. 

Ale nemělo to trvat dlouho. 

* Krátké štěstí je název sbírky dopisů, které si Theo a Jo vyměňovali od roku 1888 až do doby krátce před Theovou smrtí v roce 1891

Konec? 

Hroby Vincenta a Thea van Goghových na hřbitově Auvers-sur-Oise, Auvers-sur-Oise, Francie.
Foto: Ellebel, přes FindaGrave.

Vincent zemřel v Auvers-sur-Oise v červenci 1890 a Theo se stihl dostavit právě včas, aby viděl jeho odchod. Bylo to pro ně oba strašné období a Theo se z něj nikdy úplně nezotavil. Join dopis Theovi v den Vincentovi smrti je dojemný svým smutkem a starostí o manžela: 

“Jsem tak smutná, tak hluboce nešťastná, a nemůžu tě ani obejmout a sdílet tvůj žal. Kéž bych tam zůstala, abych s tebou mohla být alespoň v těchto smutných hodinách tvého života…. 

 Jediné, co chci, je být teď s tebou, obejmout tě a ukázat ti, jak moc sdílím tvůj žal a jak moc tě miluji. Sbohem, má nejdražší lásko, mé myšlenky jsou stále s tebou…” 

Join dopis Theovi v souvislosti s Vincentovou smrtí.

Koncem ledna následujícího roku 1891 však Theo zemřel a zanechal Jo se synem a s bytem plným Vincentových děl – děl, která nikdo nechtěl, stejných děl, která Theo nedokázal vystavit a prodat. A bylo toho tolik: přes 400 obrazů a několik set kreseb. 

Nový začátek 

Villa Helma, penzion, který Jo otevřela v nizozemském Bussumu. Van Goghovo muzeum.

Po Theově smrti se Jo vrátila do Nizozemska, kde si otevřela penzion, aby uživila sebe a malého Vincenta. Jakmile se tam ocitla, začala přemýšlet, jak naložit s odkazem, který jí Theo zanechal, s jeho posláním pustit Vincentovo umění do světa. 

Podle záznamů strávila měsíce rozhodováním, kam všechny Vincentovy obrazy pověsit. Nad krb pověsila Jedlíky brambor. Ve svém pokoji měla tři ztvárnění Rozkvetlých sadů. Byly jejími společníky, když přemýšlela, psala, četla a snažila se rozhodnout, co dál. Od Thea se naučila počátky výtvarného vzdělání, ale poznala, že nyní potřebuje znalosti umělecké kritiky. Teprve pak mohla přijít na to, jak Vincentovo dílo prezentovat tak, aby ho lidé ocenili.  

Se stejnou horlivostí, s jakou se věnovala všemu ostatnímu, začala číst umělecké časopisy, knihy o kritice, životopisy… A také, což se pro ni stalo zlomovým bodem, začala číst ze zásoby Vincentových dopisů, které Theo schoval – všech 651 dopisů. 

Klíč ke skládačce 

Dopis Vincenta van Gogha jeho bratru Theovi van Goghovi, Nuenen, čtvrtek 9. dubna 1885. Foto: P. S. Burton prostřednictvím Wikimedia Commons ( veřejná doména).

Vincentovy dopisy byly plné života a detailů. Psal o intenzivních barvách, které ho všude obklopovaly a které se snažil ztvárnit ve svých obrazech. Psal o technikách, s nimiž experimentoval, o svých inspiracích a o tom, co se snažil sdělit každým započatým uměleckým dílem. 

Jo četla dál, fascinovaná, dojatá švagrovými slovy. Cítila se mu tak blízko, poprvé pochopila, co musel cítit, téměř žila to, co musel žít on. Tehdy se stalo něco mimořádného. Jo konečně viděla to, co předtím všichni ostatní přehlédli: klíč k ocenění – pochopení Vincentova umění byl v dopisech. Člověk se nemohl jen tak dívat na obrazy a pochopit celou hloubku pocitů, které se za nimi skrývaly. Obrazy i dopisy musely jít ruku v ruce. Právě dopisy, s vědomím intenzivního, tragického a krásného života, z něhož obrazy vzešly, mohly osvětlit jejich krásu a význam. 

Byl to významný krok v historii umění, za který musíme být všichni vděční. Až do tohoto okamžiku mělo umění, které se vystavovalo v salonech a galeriích, umění, které si lidé objednávali a kupovali, smysl pouze mimo umělcův vlastní život. Umělci nemalovali, neskicovali ani nemodelovali sochy, aby ukázali svůj vnitřní svět. Měřítka, podle nichž mohl divák posoudit přednosti uměleckého díla, se většinou zakládala na technické zručnosti malířů. 

To se mělo brzy změnit. Teď, když to Jo pochopila, konečně viděla cestu vpřed. 

Krok za krokem 

Jan Veth, Autoportrét, 19. století, Drents Museum, Assen, Drenthe, Nizozemsko.
Foto: Gouwenaar prostřednictvím Wikimedia Commons ( veřejná doména).

Jejím prvním krokem bylo požádat o pomoc uměleckého kritika Jana Vetha, který byl jejím přítelem a který věřil, že individuální vyjádření v umění je důležitější než dodržování akademických směrnic. Dalo jí práci přesvědčit Vetha, aby se na obrazy vůbec pořádně podíval. Neviděl v nich hodnotu a nebyl příliš ochoten nechat si od ženy bez zkušeností říkat, co je dobré umění. 

Ona však trvala na svém. Rozhodla se, že si nedá pokoj, dokud se Vethovi obrazy nebudou líbit. A tak mu místo otravování a dotírání prostě přinesla dopisy a požádala ho, aby si je přečetl. 

Netřeba dodávat, že Veth se zdráhal. Proč člověk potřeboval vědět o životě člověka, aby ocenil jeho umění? Takhle se přece umělecká kritika nedělá. Jo na něj však stále naléhala a říkala mu, že zpočátku dopisy četla, protože ji sbližovaly s jejím drahým manželem Theem. Po nějaké době začala chápat i samotného Vincenta – co ho dojímalo, co ho inspirovalo, co bylo podnětem k jeho tvorbě. Toto spojení ji tak hluboce změnilo, že našla klid. Jediné, co po něm chtěla, bylo, aby to zkusil, stejně jako to zkusila ona. 

S takovou prosbou, která ho měla povzbudit, vzal Jan Veth dopisy a namátkou je přečetl. 

Nikdo si nedokázal představit, co se bude dít dál. 

Změna začíná 

Katalog výstavy Van Gogha v Kunstzaal Panorama v Amsterdamu, prosinec 1892. Van Goghovo muzeum.

Veth napsal jedno z prvních ocenění díla Vincenta van Gogha a prohlásil, že nyní chápe, že Vincent hledal syrové kořeny věcí, chtěl vidět svět přesně takový, jaký je, a zobrazit ho a vše v něm v plné, nedokonalé kráse. 

Po Vethově příznivé kritice následovalo mnoho dalších. Brzy Jo začala Vincentova díla vystavovat v galeriích. Lidé po celé Evropě si je chtěli koupit. Poslala Vincentovy obrazy na více než 100 výstav a na vlastní kůži se naučila, jak nejlépe přimět lidi ke koupi umění. Například posílala díla zapůjčená a na každé výstavě je pověsila vedle děl, která byla na prodej. To zvyšovalo jejich atraktivitu, protože diváci (a potenciální zákazníci) věděli, že tam jsou, ale nemohli si je koupit. Nebo posílala mnoho děl, ale stanovila, že čtvrtina z nich není na prodej, aby zvýšila jejich hodnotu v očích lidí. 

Jo to dělala nějakou dobu, protože se učila a sledovala, co funguje, a pozorovala reakce lidí na to, co jim ukazuje. Nyní nastal čas pro Joino velké prohlášení. 

Test 

Plakát výstavy Vincenta van Gogha, 1905, Stedelijk Museum Amsterdam, Nizozemsko. Van Goghovo muzeum.

Patnáct let po smrti Vincenta van Gogha uspořádala Jo van Gogh-Bongerová ve Stedelijk Museum – největší expozici moderního umění v Amsterdamu – dosud největší výstavu umělcova díla, na níž bylo vystaveno 484 děl. Trvala na tom, že vše bude dělat sama. Pronajímala galerie, organizovala výstavní prostory, rozhodovala o tom, jaká díla budou vystavena a kde budou zavěšena, tiskla plakáty, sestavovala seznamy důležitých osob, které je třeba pozvat. Malý Vincent, kterému bylo nyní patnáct let, psal pozvánky. Otázka zněla – přijdou lidé? 

 Ó ano. Lidé přišli. 

 Přijeli lidé z celé Evropy. Po této výstavě se ceny Vincentových obrazů v následujících měsících zvýšily dvakrát až třikrát. O chvíli později měli všichni pocit, že Vincenta a jeho snahu přinést světu krásu a smysl důvěrně znají. 

Odkaz

Jo van Gogh-Bonger v obývacím pokoji domu na Koninginneweg 77, Amsterdam, 1914-1915.
Van Goghovo muzeum.

Jo se po celý život neúnavně snažila udržovat Van Goghův odkaz. Jakmile byl Vincent známý v Evropě, ujala se jeho zviditelnění po celém světě. Proto se na čas přestěhovala do New Yorku a přivezla s sebou své dopisy. Posledním velkým úkolem jejího života bylo nechat dopisy přeložit do angličtiny a připravit je k vydání.  

 Z malého Vincenta vyrostl inženýr. Po Joině smrti založil jako správce všech uměleckých děl, která mu otec a strýc zanechali, Van Goghovo muzeum v Amsterdamu, kde jsou všechna díla, s nimiž se Jo nedokázala rozloučit, vystavena, aby si je každý mohl prohlédnout a pokochat se jimi, přesně jak si Vincent a Theo přáli. Rodina stále pomáhá navazovat na to, co Jo začala v té malé místnosti v Bussumu, když četla Vincentovy dopisy.  

 A umění?  

Umění navždy změnil zapálený malíř a jeho oddaný bratr a bratrova odhodlaná žena. Bez Jo by nebylo Vincenta. A bez Vincenta by byl svět mnohem chudší. 

Jo van Gogh-Bongerová se svým synem a druhým manželem Johanem Cohenem Gosschalkem.
Foto: Thomon prostřednictvím Wikimedia Commons ( veřejná doména).

Zdroje:

1. Van Gogh, Theo and Jo van Gogh-Bonger. Brief Happiness: The Correspondence of Theo Van Gogh and Jo Bonger. W Books 2000. 

2. Jo Bonger’s Diaries. Van Gogh Museum. Accessed 28 Jan 2022. 

Autor: Ledys Chemin (překlad JG)

Translate »

Produkt byl přidán do košíku

Zobrazit košík