Představitel moderní krajinomalby
Oldřich Blažíček se narodil 5. ledna 1887 ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě v rodině nemajetného venkovského krejčího. Rodným krajem je Horácko, část Vysočiny na moravské straně, kterou protékají říčky Nedvědička, Loučka a Libochovka.
„Měl jsem jedinečně krásné mládí, ačkoliv jsem vyrůstal v nejchudších poměrech. To, čemu se dnes říká bída, bylo tehdy, zejména v době zimní, samozřejmostí a pořádný krajíc černého chleba byl mi až do dvanácti let stálou vzácností. Celé mládí jsem prožíval ve spořádaném rodinném ovzduší, naplněném všelijakým umělectvím, třeba prováděným neškoleně a neuvědoměle. Otec Vincenc byl vojenským krejčím. Pracoval skvěle premované husarské obleky, pracovali s matkou u sedláků a oba byli jako ženci velmi vyhledávaní … Vzpomínám si, že všechny starodávné obyčeje na vsi, které se ještě udržely, třeba slavnosti o hodech nebo maškarády o ostatcích, měly v mých rodičích a později v mém bratru Vincenci vynalézavé pořadatele.“
V létech 1901 – 1903 byl Blažíček učedníkem v bratrově malířské a natěračské živnosti v blízké Bobrové. Amatérského malování mládence, který pracoval na zámku v Moravci, si povšiml zámecký pán Gabriel hrabě Gudenus (1853 – 1915), viděl i kopii Ženíškova obrazu Oldřich a Božena, kterou osmnáctiletý Blažíček barevně provedl s bezelstnou drzostí podle černobílé reprodukce ze Zlaté Prahy. S Gudenusovým doporučením a hmotnou podporou se dostal Blažíček v roce 1906 na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Studoval u profesorů Emanuela Dítěte, Jana Beneše, modelování u Ludvíka Wurzela a Ladislava Šalouna. Vedle toho však Blažíček absolvoval ornamentální školu Karla Vítězslava Maška (1965 – 1927).
Po tříletém studiu na Uměleckoprůmyslové škole se Blaříček rozhodl pokračovat ve studiu na Akademii ve škole Hanuše Schwaigra, ve speciálce, rozdělené podle stupně pokročilosti na tři oddělení. Skutečnost, že se snažil o přijetí do školy figurální, nemusí překvapovat, protože krajinářská škola v roce 1899 smrtí profesora Julia Mařáka zanikla a tenkrát ještě nebyla obnovena.
Blažíček překvapivě brzy rozpoznal svou vlastní cestu, stává se krajinářem, ale zároveň si díky Schwaigrovému vlivu vytváří svůj specifický obor – malbu chrámových interiérů, v níž nemá přímé předchůdce ani následovníky. Svůj první obraz chrámového vnitřku vytvořil Blažíček v Dubrovníku, kam odjel na Štursovu radu o šťastných prázdninách 1910, oceněn prvním místem na výroční výstavě Amademie za dvě malby na dřevě, zobrazující průhledy Schwaigrovým bytem.
První samostatné, vyspělé Blažíčkovy krajinomalby vznikaly v letech 1912 – 1913. Zvláštní a specifická je u Blažíčka interpretace lidského prvku v přírodě. Lidé jsou ostatně na jeho krajinomalbách latentně přítomni, ať už viditelně nebo neviditelně, podílem svého života a práce na vzhledu krajiny. Objevují-li se tu, pak jako postavy v drobném měřítku, ale ne jako stafáž.
Umělecký start mladého malíře proběhl natolik úspěšně, že nezávislá malířská dráha mohla poskytovat i záruku existenčního zajištění. Na Letné si zařídil byt s ateliérem a roku 1914 se oženil s Boženou Rejskovou, se kterou měl syna Oldřicha. Záhy musel narukovat k 14. zeměbranskému pluku v Brně, pak se dostal do Tyrol do okolí Innsbrucku. Ve vojenské službě přinesl obrat k lepšímu rok 1917, kdy se Blažíček dostal do skupiny malířů restaurujících tehdy vojenský chrám sv. Mikuláše na Starém Městě.
Během druhého desetiletí hrály v Blažíčkově krajinářské práci největší úlohu pobyty ve Štramberku. Maloval je bez vegetace, stará lidová stavění na hnědé stráni, s okrovými cestami a pod šedým nebem. Jako podkladový materiál použil lepenku, k níž sahal v těchto letech často i při velkých formátech. Později dochází k rozlišení – kartón nebo lepenka pro skici, plátna pro rozměrnější díla. Malba se chová na lepence pochopitelně jinak než na plátně a Blažíček jako výborný technik dovedl vlastnosti lepenky vynikajícím způsobem využít. Hnědavý podklad prosvítá nespojitou malbou oblohy a dává jí prostor a pohyb, olej působí suše, dostává pastelový charakter, uplatňující se zejména v malířské transpozici šindelových střech, jejichž působivost není zdaleka jen estetická.
V roce 1921 byl Oldřich Blažíček jmenován profesorem Českého vysokého učení technického a věnoval svou energii organizaci ústavu kresby a malby na fakultě architektury. Svou činorodostí, přesnosti a zodpovědnosti se cítil v nové pedagogické funkci přirozeně. Do malířské práce nepřinesla profesura žádnou podstatnou změnu, intenzita malování spíš vzrůstala.
Blažíček byl poměrně vášnivým cestovatelem. Jeho cestám je třeba věnovat pozornost nejen z biografického zájmu, ale i proto, že přinesly malířskou úrodu – desítky olejových záznamů na kartónu, z nichž některé po návratu sloužily za základ velkého obrazu.
Blažíčkovy obrazy cestovaly mnohem častěji a dál než jejich autor. Začalo to v roce 1912 výstavou pořádanou JUV (Jednotou umělců výtvarných) v Poznani a Lublani. Jeho obrazy se ve dvacátých a třicátých letech objevovaly v Benátkách, poprvé na Mezinárodní výstavě v roce 1920. Jeho krajinomalby byly zařazovány do souborů českého umění na výstavách pořádaných ministerstvem školství a národní osvěty – v Paříži (1921), v Londýně a Bradfordu (1923), ve Varšavě a Krakově (1927), v Moskvě a Leningradě (1937). S JUV vystavoval v Oslu, Bergenu, Kodani, Vídni a Amsterodamu. Od druhé poloviny dvacátých let obeslal mnohokrát mezinárodní výstavy ve Spojených státech amerických, nejčastěji v Carnegie Institutu v Pittsburghu, také v New Yorku, Filadelfii, Saint Louis. Mnoho obrazů bylo ve Spojených státech zakoupeno a zůstalo za oceánem. Soupis výstav, uveřejněný v Matějčkově monografii, není zdaleka úplný, byť byl pořízený na základě malířových údajů. Blažíček provedl značnou redukci a uváděl jen ty expozice, které pokládal za významnější.
Těžký kloubový revmatizmus náhle vypukl v roce 1940 a stal se vážnou překážkou práce v krajině. Malířovy pobyty na venkově, zejména v Rožné, neustaly, ale zkrátily se a staly se spíš korektivem obrazů vznikajících v pražském ateliéru. Blažíček byl stále více vázán na prostředí nedaleko dejvického domova.
Duben roku 1953 zastihl Oldřicha Blažíčka uprostřed intenzivní činnosti. Maloval jarní probuzení vegetace na své zahradě, vyjížděl do blízkého pražského okolí za prvým sluncem. Výpravy do plenéru s dubnově nestálým počasím měly tragické následky. Zprvu nerozpoznaný zápal plic skončil v několika dnech smrtelnou krizí. Tak se nečekaně stal obraz Jarní den epilogem životního díla. Nelze si představit závěr pro malíře víc epický.
I pro umělecké dílo platí zákon o zachování energie. Co do něj autor vložil, to dílo vyzařuje. Blažíček do svých obrazů vkládal talent, zručnost, ale především laskavý vztah k lidem, jak to dokazují i jeho díla.
Autor: Janka Girgošková
Zdroj:
Olga Macková – Oldřich Blažíček
Naděžda Blažíčková Horová – Oldřich Blažíček (1887-1953)